Mnoho lidí se zabývalo a zabývá otázkou smyslu života. Ptali se na ni i hrdinové románu Stopařův průvodce galaxií. Odpověď superpočítače zněla: 42. To však těmto badatelům nedávalo smysl. A mě také ne. Přemýšlel jsem nad touto otázkou dost dlouho. Vzpomínám si, že jsem asi v 17 letech říkal mamince, že musím najít smysl života (v obecné všelidské rovině), jinak můj život nemá smysl. Při tomto hledání mě ovlivnili dva moji spolužáci (katolík Jarda a adventistka Jiřina) a taky několik křesťanských knih, které k nám donesl jeden soused z našeho domu. Tento soused Jan který chodil do „Křesťanských sborů“ mi taky vyprávěl o psychotronice.
To vše bylo pro mě zcela nové. Na základní ani střední škole o takových věcech nikdo nemluvil. Bylo to pro mě jako bych vyšel z nějakého skleníku. Vyšel jsem ven a objevil spoustu nových druhů rostlin o jakých se ve školním skleníku nikomu ani nezdálo. Otevřel se přede mnou nový svět. Četl jsem křesťanskou beletrii a taky knihy o psychotronice. A pak mi spolužačka Jiřina darovala Bibli. No vlastně to byla odměna za obraz Johna Lennona, který jsem ji namaloval. A v té Kralické bibli jsem se ve 24. kapitole Matoušova evangelia dočetl o tom, že Ježíš přijde podruhé a tentokrát přijde s plnou mocí. Říkal jsem si: „Co mu řeknu, když se před něj postavím? Jak obstojím?“ Taky jsem se obával duchovního světa, ve kterém mé omezené smysly nestačily. Bylo to jako bych stál v noci na neosvětlené neznámé cestě. A tak když se mi na podzim 1983 (díky katolíkovi Jardovi) naskytla možnost přijmout Ježíše jako svého pána a spasitele, dlouho jsem neváhal. Baptistický kazatel Jan Pospíšil mi dal chvíli na rozmyšlenou a do ničeho mě nenutil. Nabídl mi, že se se mnou bude modlit a já tu nabídku přijal. Tím začal můj duchovní život. V té chvíli jsem vůbec nic necítil, ale když se ohlédnu zpět v mém životě, byl to určitě ten bod změny. Moji (v té době nevěřící) rodiče z toho byli trochu v šoku.
Prošel jsem různými fázemi duchovního života. Od aktivního, ofenzivního způsobu služby lidem kolem, až po stagnaci a nechuť chodit na křesťanská shromáždění. Ale celou tu dobu se Ježíš nezměnil. A nikdy mě nezklamal. Zklamali mě jen někteří lidé kolem něj. A já možná zklamal nějaké lidi kolem mě (v církvi i mimo ni). Takže nikomu nic nevyčítám. Všichni jsme jen nedokonalí služebníci. Opravdu důležité pro mě je, že je Ježíš pořád mým orientačním bodem na mé cestě životem. On řekl že jeho ovce jeho hlas slyší. A já se za jeho ovci považuji (byť to dnes v politickém kontextu zní dost pejorativně). Mluví ke mě a mluví různými způsoby. Někdy skrze slova kázání (živá nebo zaznamenaná na webu), někdy skrze mé přátele (i nevěřící) a často taky skrze životní situace. Nebyvá to jednoduché. Ale mě to dává smysl. On je úžasný učitel protože on sám zažil jaké je to být člověk. Ačkoli bývám z různých věcí smutný, Ježíš plní můj život pokojem a radostí. Nedávno jsem četl žalm 46 a vnímal jsem ho úplně nově a jinak. Žalmista v něm vyjadřuje svoji důvěru v Boží ochranu a pomoc. To zní takto hodně suše… Ale mě ta slova „nebudeme se bát i kdyby se země propadla“ šla hodně hluboko a tam v hloubce ještě dlouho rezonovala…
Takový je život. Zkoušky, nové problémy a pak povzbuzení a boj s problémy. Namítnete, že tak žije každý. No ale za prvé na to řešení nejsem sám. A za druhé existují problémy na které naše lidská síla nestačí. A ten, kdo to popírá, si podle mě buď lže do kapsy a nebo je hodně naivní. Nechci svoji „cestu“ někomu vnucovat. Jen ji chci ukázat jako alternativu. Myslím si totiž, že mnoho lidí v naší společnosti nechce jít cestou konzumu a sebestředných požitků. Chápou, že to není dobrá cesta. Ale jak žít jinak?
Člověk se může rozdat pro druhé, obětovat se pro dobro druhých. Ale pak nutně narazíme na otázku: Co je dobré? A můžu já, člověk podléhající tolika slabostem, poznat ten správný směr a cíl své cesty? Poradí nám „moderní věda“? Ale vždyť toho pořád víme o světě tak strašně málo… Teorie strun nabourává obraz celého dosavadního světa. Celý svět je v neustálém pohybu, všechna jistota materiálního světa je ta tam. Pomyslný kruh se nauzavírá, ba naopak, objevují se nové a nové možnosti, neprobádaná zákoutí vesmíru nemají konce. Ano, je to svým způsobem fascinující, ale kde v tom najít svou osobní cestu? Podle čeho nastavit své životní hodnoty, když ty oficiální nás tolikrát zklamaly? Nechci abyste se nekriticky vrhli do náruče nějaké náboženské instituce. Nabízím cestu, kterou přišel lidem ukázat před více než dvěma tisíci lety chlapec, který se vyučil tesařem a neměl vůbec snadný život. Skončil sice tragicky (na kříži). Ale právě jeho smrt byl jeho majstrštyk. Jeho smrt nám otevřela novou cestu k nejvyšší bytosti našeho vesmíru, k našemu Stvořiteli. Od chvíle, kdy zemřel Ježíš nemusí být obětovány kozy, ovce nebo jiná zvířátka. Stačilo že zemřel on, boží dokonalý beránek. Jeho oběť byla nutná, protože jinak se hříchem porušený člověk nemohl postavit před Boha. Možná vám to přijde jako bláznivé. Možná to nepopisuju moc srozumitelně… Dávám vám ale slovo, že se vám to snažím vysvětlit co nejlépe, jak jsem toho schopen, při vědomí své nedokonalosti a svých lidských slabostí.
Ano, jsem nedokonalý řečník (nebo spisovatel), ale i přesto si myslím, že ten kdo skutečně upřímně hledá, ten pochopí aspoň část toho, co jsem se tady snažil vysvětlit. Možná ne hned, možná postupně, po malých krůčcích.
Není to snadná cesta. Protože naše většinová společnost jde přesně opačným směrem. A to přináší zkoušky. Každý den nové. Ale myslím, že i přesto to dává smysl. Ano, církev byla a je zneužívána lidmi v církvi i prostřednictvím státní moci, ale navzdory tomu tu žili a dosud žijí tisíce Ježíšových následovníků, kteří jsou podobni jeho původním učedníkům. Nehledají své bohatství a svůj prospěch. A že se o nich nepíše a nejsou vidět ve zprávách? To neznamená, že tu nejsou. Nejsou vidět na billboardech a v reklamních spotech, protože nehledaji slávu tohoto světa. Ta totiž skončí spolu s tímto světem. A tam, na druhý svět si nikdo nevezme ani jednu minci. Ani jednu bankovku. Na druhou stranu totiž půjdou jen naše činy. A podle nich budeme odměněni. Tam se ukáže co v našem životě mělo opravdový smysl. Čemu jsme věřili a pro co jsme žili.
„…dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.“ (apoštol Pavel, 1. dopis korintským, 3. kap.)
Takže shrnutí všeho co jsem tady psal: hledejme pravdu a žijme podle ní… Podle míry poznání, které nám bylo svěřeno.