Oslovuje v ní své duchovní sourozence z řad Židů. Přesněji řečeno: křesťany, kteří pocházejí z židovského prostředí. Srovnává Mojžíše a Ježíše. Povzbuzuje své bratry a sestry, aby si zachovali radostnou naději a nezatvrzovali své srdce před hlasem svého Pána. Aby nemuseli bloudit po poušti jako Židé, které Mojžíš vyvedl z egyptského otroctví. Židovští poutníci Mojžíši spílali. Osočovali jej, že je vyvedl na poušť proto, aby je tam nechal umřít. Ztratili víru v zaslíbenou zemi. Ztratili víru ve svého Boha. Přestali věřit i svému průvodci, Mojžíši.
A co se stalo těm zahořklým poutníkům? Stala se jim ta nejhorší věc, která může poutníky potkat. Nedošli do svého cíle. Tím cílem byla zaslíbená země za řekou Jordán. Celá generace uprchlíků zemřela během cesty na poušti a řeku Jordán překročili teprve jejich potomci. Dokonce ani Mojžíš sám do té země nevkročil. Mojžíšovi bylo před smrtí dovoleno Kananejskou zemi alespoň spatřit a izraelský lid dovedl do zaslíbené země teprve Jozue.
Jaký to má smysl pro nás? Čemu dnes věříme? Odkud a kam putujem? Za jakými hodnotami stojíme? Nejsme ztraceni někde uprostřed pouště na cestě za svým snem? Kdo nás vede? Jaké motivy usměrňují náš život? Být ovcí ve stádu není chybou, pokud nás vede ten správný pastýř. V jednom z evangelií (písemné zprávě o Ježíšově životě) říká podle autora Ježíš, že je tím správným pastýřem. Slyší hlas svých ovcí a ovce slyší jeho hlas. Podle Ježíše se správný pastýř pozná také podle toho, že neutíká, když se objeví vlk. Správný pastýř chrání své ovce i za cenu ztráty svého života. Falešných pastýřů je ve světě dost. Těm jde hlavně o jejich osobní prospěch a díky nim je výraz „ovce“ hanlivým označením pro lidi, kteří nepřemýšlí a nechají se vést stádem. Jako dobytek určený na porážku…
V tomto světě je mnoho autorit, mnoho pastýřů, ale na rozdíl od skutečných oveček se my můžeme rozhodnout do kterého stáda budeme patřit. Můžeme „vypnout“ svědomí a jít s ostatními cestou konzumu a v případě neúspěchu zahořkle nadávat na ty úspěšnější. Ale má být opravdu hlavním smyslem našeho života hromadění bohatství, koncentrace moci a slávy? Co po nás zůstane na tomto světě? Ježíš říká: „Vždyť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši?“
A co my? Věříme v existenci lidské duše nebo věříme, že všechno končí smrtí? To je naše, ryze osobní volba, ale ovlivní to nejen nás, ale i další generace. A nezapomeňme, i když nás vede ten nejlepší pastýř, tak můžeme jít kus cesty přes poušť…